hlíza

Rostlinou, která se v poslední době často řadí k symbolům Vánoc, je brambořík. Byl vyšlechtěný do mnoha odrůd s bílými, růžovými, červenými až fialovými květy a k dostání je zejména v období před Vánoci.

Jiřinky pocházejí z tropických oblastí Ameriky. Do Evropy byly dovezeny až koncem 18. století, a to překvapivě jako užitkové plodiny. Jejich další osud se tak podobá bramborám, které byly naopak dovezeny jako okrasné. Jen je obrácený.

Vědci z České zemědělské univerzity vyvinuli neobyčejný pytel, kde ochrání brambory i při skladování doma v bytě. Hlízy v něm neklíčí, nezelenají ani nevysychají a zůstávají dlouho čerstvé. Platí to však výhradně pro pozdní brambory.

Jiřiny jsou sice stále ještě v plném květu, jakmile ale uhodí první mrazíky, je nutné jejich hlízy vyrýt a uskladnit. Jak to ale udělat, aby vydržely bez plísní a hnilob až do jara?

První mečíky rozkvétají už koncem července, většina odrůd kvete ale až během srpna a na podzim se jejich hlízy vyndávají z půdy. Kdy je k tomu nejvhodnější čas a proč je dobré to udělat?

Jarní cibuloviny se vysazují na podzim, letní na jaře a podzimní v srpnu. Existují ale i výjimky. Ve druhé polovině letních prázdnin se sázejí dvě cibuloviny, které pokvetou až začátkem následujícího léta – lilie bělostná a liliochvostec.

Hlízy jiřin se vysazují na záhon obvykle až koncem dubna, aby rašící výhony přečkaly kritické období pozdních jarních mrazíků v půdě. Platí, že čím menší jsou hlízy, tím dříve je můžete vysadit, protože vyraší později než velké hlízy, které tak mohou přízemní mrazy poškodit.

Vyšší teploty letošní zimy způsobily, že leckde už raší talovín. Jeden z jeho starších českých názvů zní zlaťák předjarní a dá se říct, že tuhle drobnou, ale nepřehlédnutelnou květinu dokonale vystihuje.

Ocún jesenní se sází v létě, kvete na podzim, ale listy tvoří naplno až na jaře. Proto se mu také lidově říká naháček. Vytváří totiž „nahé“ květy, které rostou rovnou z půdy.

Kromě moření hlíz zajistí dobrý zdravotní stav mečíkům i každoroční střídání záhonů. Důvodem je výskyt houbových chorob, jejichž původci mohou v půdě přetrvávat i desetiletí.